Boj za přístup ke vzdělání

MATURITA I PRO DÍVK Y

Díky povinné školní docházce, kterou v roce 1774 zavedla Marie Terezie, přestalo být vzdělání vyhrazeno pouze horním vrstvám společnosti. Vzdělání dívek se však v rámci šestileté obecné školy většinou omezovalo jen na ruční práce. Není proto divu, že se boj za vyšší vzdělání stal klíčovým tématem ženského hnutí.

Eugenie Schwarzwald ředitelka školy (1872—1940)

Zklamání z neinspirativní výuky poskytované ženským učitelským ústavem v jejím domovském městě Černovice (Černivci) vedlo mladou Eugenii Schwarzwald k tomu, aby tuto školu opustila a studovala filosofii v Curychu, kde také v roce 1900 promovala. O rok později dočasně převzala vedení soukromého dívčího lycea ve Vídni. Vzhledem k tomu, že neměla osvědčení o učitelské způsobilosti a že jí nikdy nebyl uznán její švýcarský doktorát, museli její školu jako ředitelé vždy oficiálně zastupovat učitelé‑muži. To však její aktivity a úsilí nijak nezastavilo. Pro vídeňskou společnost zůstala tak jako tak po celý svůj život „Frau Doktor“ („paní doktorka“). Její dívčí gymnázium umožňovalo od roku 1911 – jako první v Rakousku – dívkám maturovat. Eugenie Schwarzwald musela často bojovat za schválení svých učitelů. Prodloužení smlouvy učitele kreslení Oskara Kokoschky bylo například zamítnuto s poznámkou: „Pro génie není v učebních osnovách místo.“ V její škole se nesměl nosit korzet a výuka tělocviku probíhala venku na střešní terase. V roce 1938 – v době, kdy byla Eugenie Schwarzwald na návštěvě Dánska a vyměňovala si tam zkušenosti s dánskými pedagožkami – zavřeli její školu národní socialisté a zabavili jí majetek. O dva roky později zemřela v exilu v Curychu. Do Rakouska se Eugenie Schwarzwald již nikdy nevrátila.

Iduna Laube bojovnice za práva žen (1808—1870)

Se svým druhým manželem, dramaturgem a spisovatelem Heinrichem Laubem, se Iduna Laube v roce 1850 přistěhovala ze Saska do Vídně. Zde pak její aktivity v boji za ženská práva významným způsobem ovlivnily průběh rakouského ženského hnutí. Manželé vedli ve Vídni literární salon, který Iduna Laube zároveň využívala jako platformu pro šíření svých politických a ekonomických názorů. Zajímala se při tom zejména o návrhy politika Johanna Ferdinanda von Schrank jak umožnit, resp. usnadnit ženám přístup ke vzdělání a k výdělečné činnosti. Inspirována těmito vizemi zpracovala Iduna Laube stanovy spolku Wiener Frauen‑Erwerb‑Verein (Vídeňský spolek pro výdělečnou činnost žen), který pak 13. 11. 1866 také založila. Jednalo se o významný mezník, neboť tento spolek byl první ženskou organizací, která se nezabývala pouze charitou, nýbrž sledovala především ekonomické zájmy. K uctění památky této významné ženy a jako projev uznání její práce a angažovanosti přejmenovalo později předsednictvo spolku tuto organizaci na „Iduna‑Laube‑Stiftung“ (Nadace Iduny Laube).

Olga Prager malířka (1872—1930)

„Odchodem Olgy Prager ztrácíme umělkyni, která vždy vynikala nejen svou neutuchající a bezmeznou uměleckou vůlí, nýbrž také obrovským vrozeným nadáním a osobním šarmem“, zněla slova nekrologu, jenž 1. května 1930 vyšel v časopise Die Österreicherin (Rakušanka). Tato vídeňská malířka pocházela z měšťanské rodiny a již jako velmi mladá se zajímala o malířství. Vzdělání se jí dostalo prostřednictvím soukromé výuky u malíře historických námětů a uměleckého kritika Adalberta Franze Seligmanna.

Studovat na Akademii výtvarných umění bylo ženám tehdy ještě zakázáno. Před vypuknutím první světové války odjela Olga do Ameriky, kde získala několik významných zakázek. Největším přínosem pro rakouské umělecké dění však nebylo ani tak její umění, jako spíše založení školy Kunstschule für Frauen und Mädchen (Umělecká škola pro ženy a dívky), k němuž došlo v roce 1897. Jednalo se o první veřejnou instituci, ve které se mohly ženy vzdělávat v oborech malířství, grafiky a sochařství. U příležitosti 30. výročí vzniku školy Rakousko nakonec udělilo Olze Prager čestný odznak za zásluhy o Rakouskou republiku v podobě Velké dekorace ve stříbře.

Marie Schwarz pedagožka a politička (1852—1920)

Marie Schwarz se roku 1891 stala první ředitelkou obecné a měšťanské školy v Rakousku a po celý svůj život se zasazovala o rovnoprávné postavení učitelek s jejich mužskými kolegy. Již v roce 1875 vstoupila Marie do spolku Verein der Lehrerinnen und Erzieherinnen in Österreich (Spolek učitelek a vychovatelek v Rakousku), v němž působila nejprve ve funkci místopředsedkyně. V roce 1896 se stala jeho předsedkyní a tuto funkci vykonávala až do své smrti. Kromě toho byla také například předsedkyní školské komise svazu Bund österreichischer Frauenvereine (Asociace rakouských ženských spolků) a tato funkce jí umožnila podílet se na založení prvního dívčího gymnázia. Jakožto spoluzakladatelka výboru Österreichisches Frauenstimmrechtskomitee (Rakouský výbor pro hlasovací právo žen) se po boku Auguste Fickert angažovala také v boji za ženské hlasovací právo. Vedle všech těchto aktivit publikovala v různých časopisech – např. v Österreichische Lehrerinnenzeitung (Rakouské noviny pro učitelky) – a byla spoluautorkou mnoha čítanek pro rakouské měšťanské školy. Jako připomínka jejího úsilí, jak umožnit svým kolegyním příjemnější a pohodlnější každodenní život i po práci, dodnes slouží učitelský dům „Marie‑Schwarz‑Lehrerinnenheim“.

Bertha Pappenheim bojovnice za práva žen a sociální pracovnice (1859—1936)

Aktivistka za ženská práva a sociální pracovnice, jež je také – a možná ještě lépe – známa jako „pacientka Anna O.“, se jako historická osobnost objevuje v několika souvislostech. Byla jednak hlavní postavou v případu chorobopisu zařazeného do díla Josefa Breuera a Sigmunda Freuda Studien zur Hysterie (Studie o hysterii) z roku 1895, v němž se její anamnéze a popisu nemoci dostává významného prostoru – byť autoři jaksi opomněli uvést, že po jejich „úspěšné“ terapii následovaly ještě čtyři pobyty v sanatoriu. A jednak se tato dcera ze zámožné židovské rodiny zaníceně věnovala potírání prostituce a obchodování s dívkami. Roku 1888, po smrti svého otce, se společně s matkou přestěhovala z Vídně ke své rodině do Frankfurtu. Tam zaměřovala své úsilí zejména na právo na práci těch žen, které pocházely z židovské komunity, angažovala se ve spolku Jüdischer Frauenverein (Židovský ženský spolek) a od roku 1897 vedla sirotčinec pro dívky. V roce 1904 založila Bertha Pappenheim svaz Jüdischer Frauenbund (Svaz židovských žen) a o tři roky později otevřela ženský domov v Neu‑Isenburgu. Její praktický a systematický přístup natrvalo ovlivnil sociální pr áci dalších generací.