„MŮJ ZÁMĚR: PŘIJÍT!“

Ženy spisovatelky

Od druhé poloviny dvacátého století byly rakouské ženy na veřejnosti stále více vidět a slyšet. Pravděpodobně nejvýrazněji lze tento trend spatřit v náhlém navýšení množství světově známých autorek, které se staly nejvýznamnějšími literárními hlasy německy hovořícího prostoru.

Ingeborg Bachmann spisovatelka (1926—1973)

Dobu vpádu Hitlerových vojsk do Rakouska považovala Ingeborg Bachmann, rodačka z Klagenfurtu, za konec svého dětství. Na podzim roku 1946 se Bachmann přestěhovala do Vídně, aby tam studovala filosofii, germanistiku a psychologii. Již v době, kdy pobývala v Klagenfurtu, vydala v regionálních novinách Kärntner Illustrierte svou první povídku Die Fähre (Přívoz). Ve Vídni pak získala možnost publikovat i první básně a zapojit se do literárního kruhu kolem Hanse Weigela. Zde se mimo jiné seznámila s Paulem Celanem, který významně ovlivnil její další literární tvorbu. Své studium zakončila v roce 1950 dizertační prací zabývající se přijetím filosofie Martina Heideggera a po několika pobytech v zahraničí posléze pracovala jako redaktorka skupiny rozhlasových stanic Rot/Weiß/Rot. Při své první účasti na setkání literární Skupiny 47 (Gruppe 47), konaném v roce 1952, na sebe upoutala velkou pozornost. Po vydání první sbírky lyrických básní Die gestundete Zeit (Odročený čas, 1954) žila v Itálii, kde působila jako spisovatelka na volné noze. Za svá lyrická i prozaická díla obdržela Ingeborg Bachmann řadu ocenění, mezi nimi Cenu Gruppe 47 (1953), Cenu Georga Büchnera (1964) a Velkou rakouskou státní cenu za literaturu (1968). Její román Malina (1971), jenž je považován za vypořádání s jejím vztahem s Maxem Frischem, se navíc stal mezinárodním bestsellerem. Ingeborg Bachmann zemřela tragicky v roce 1973 – při požáru svého bytu v Římě utrpěla těžké popáleniny, jimž o necelé tři týdny později podlehla.

Ilse Aichinger spisovatelka (1921—2016)

„Člověk nepřežije vše, co přežije.“ Autorka těchto slov Ilse Aichinger byla napůl Židovka, jež byla jako dítě vystavena antisemitským perzekucím. Její sestře, dvojčeti Helze, se v roce 1939 podařilo dostat s dětským transportem do Velké Británie, avšak Ilse a její matka zůstaly ve Vídni. Unikly pogromům, což se naopak nepodařilo její babičce, tetám a strýcům, kteří byli deportováni do Minsku a tam zavražděni. Po skončení války začala Aichinger studovat medicínu, studium však brzy přerušila, aby dokončila svůj autobiografický román Die größere Hoffnung (Větší naděje, 1948). Již během studia vycházelo mnoho jejích esejí, mezi nimi například Das vierte Tor (Čtvrtá brána), která se jako vůbec první v rakouské literatuře zabývá koncentračními a vyhlazovacími tábory. Získání Ceny Gruppe 47 za povídku Spiegelgeschichte (Zrcadlový příběh) přispělo k tomu, že se Ilse Aichinger stala známou širšímu okruhu čtenářů, a že se jí dařilo čím dál lépe živit spisovatelskou činností. Na setkání literární skupiny Gruppe 47 se navíc seznámila s takovými autory, jako byli Ingeborg Bachmann, Paul Celan či Thomas Bernhard, a především také s Günterem Eichem, za něhož se v roce 1953 provdala. Po smrti manžela a své matky přijala Ilse Aichinger pozvání a odešla do nakladatelství Fischer Verlag ve Frankfurtu, avšak v roce 1988 se vrátila do Vídně. Její literární dílo zahrnuje jeden román, povídky a krátké prózy, rozhlasové hry a příspěvky pro deník Der Standard. V roce 1995 byla Aichinger vyznamenána Velkou rakouskou státní cenou za literaturu.

Marlen Haushofer spisovatelka (1920—1970)

Die Wand (Zeď, 1963), třetí a nejúspěšnější román autorky Marlen Haushofer, líčí osud ženy, která žije odříznuta od civilizace uprostřed divoké horské přírody, na kousku území obehnaném zdí, již nelze překonat. Vypořádání se s osamělostí, omezením společenské svobody a s měšťanským modelem rodiny a společenských rolí tvoří častá témata děl Marlen Haushofer. Po nevydařeném vztahu s otcem svého prvního dítěte poznala Marlen v roce 1940 studenta medicíny Manfreda Haushofera, s nímž měla dalšího syna. Studovala germanistiku a dějiny umění ve Vídni, svou dizertační práci však nedokončila a začala vydávat první povídky. Povolání jejího manžela ji v roce 1947 zavedlo do města Steyr. Marlen Haushofer i nadále vyhledávala kontakty s rakouskou literární scénou: nejprve byla členem skupiny kolem Hermanna Hakela (vydavatele literárního časopisu Lynkeus), poté náležela ke skupině kolem Hanse Weigela, která se scházela v kavárně Café Raimund.

Na radu Weigela upustila Haushofer od vydání svých prvních dvou románů a roku 1952 publikovala nejprve povídku Das fünfte Jahr (Pátý rok), za kterou byla vyznamenána Malou rakouskou státní cenou. Nakladatelství Zsolnay Verlag vydalo v letech 1955 až 1957 její romány Eine Handvoll Leben (Hrst života) a Die Tapetentür (Skryté dveře). Obě díla pojednávají o náročném pokusu stát se emancipovanou ženou. Soukromý život spisovatelky byl provázen krizemi. V roce 1958 byla vydána její novela Wir töten Stella (Zabijeme Stellu), v níž je rodina prezentována jako něco, co ničí existenci. Také její poslední román Die Mansarde (Mansarda, 1969) líčí zdánlivou idylu manželství měšťanského páru, které je udržováno jen naoko. Marlen Haushofer zemřela v roce 1970 v jedné z vídeňských nemocnic na rakovinu kostí.

Christine Lavant spisovatelka (1915—1973)

Christine Lavant se narodila v roce 1915 jako nejmladší z devíti dětí invalidního havíře Georga Thonhausera a pomocné švadleny Anny v oblasti korutanského údolí Lavanttal. Za svůj pseudonym si zvolila název řeky protékající jejím rodištěm. Christine trpěla onemocněním plic a tělesnou slabostí a již jako dítě žila v ústraní. Velmi záhy však objevila literaturu a začala sama psát. Po smrti rodičů se Christine ve svých čtyřiadvaceti letech provdala za mnohem staršího malíře Josefa Haberniga. Manželský pár prožíval osamělý a nuzný život. Hlava zahalená do selského šátku, vpadlé tváře a vystouplé oči, vyzáblé, shrbené tělo a obrovská vášeň pro náboženskou, mytologickou a filosofickou literaturu – všechny tyto atributy přispěly k tomu, že bylo na Christine Lavant pohlíženo jako na „básnířku – bylinkářku“. Za její básně si ji však vážilo mnoho významných představitelů rakouské literární scény. Její texty vydával od roku 1948 ve svém stuttgartském nakladatelství Brentano Verlag Victor Kubzak. Jednalo se mimo jiné o povídku Das Kind (Dítě, 1948), sbírku básní Die unvollendete Liebe (Nedokončená láska, 1949) a Die Bettlerschale. Gedichte (Žebrácká miska. Básně, 1956). V posledních letech života Christine Lavant se pobyty po nemocnicích střídaly s uměleckým úspěchem. V roce 1970, tři roky před svou smrtí, byla Lavant vyznamenána Rakouskou státní cenou za literaturu.

Marie von Ebner-Eschenbach spisovatelka (1830—1916)

Marie von Ebner‑Eschenbach se narodila v roce 1830 na Moravě, na zámku ve Zdislavicích u Kroměříže, jako baronesa Dubská. Po otci pocházela ze starého rakouského a po matce ze severoněmeckého protestantského rodu. Rodiče odmalička podporovali její nadšení pro učení i velký zájem o literaturu, filosofii a divadlo. Profesní dráhu spisovatelky však odmítali jako „něco nevhodného a hříšného“ – jak vzpomíná Marie ve své autobiografii Meine Kinderjahre (Má dětská léta). V roce 1848, tedy ve svých osmnácti letech, se provdala za svého bratrance Moritze von Ebner‑Eschenbach, jenž působil na Ženijní akademii ve Znojmě, kde vyučoval fyziku a chemii. Roku 1856 se bezdětný pár přestěhoval do Vídně. Zde se Marie von Ebner‑Eschenbach věnovala především spisovatelské činnosti, zejména pak psaní divadelních her. Jako dramatička se však nedočkala žádného úspěchu – převážná část jejích jevištních děl totiž nebyla nikdy uvedena. Průlomu naopak dosáhla díky povídkám, tedy díky tomu literárnímu žánru, který sama označovala za „nejobyčejnější a nejskromnější formu“ literatury. Její novely a povídky Božena (1876), Die Geschichte einer Magd (Příběh dívky, 1876), Aphorismen (Aforismy, 1880), Dorf‑ und Schlossgeschichten (Vesnické a zámecké příběhy, 1883), i její nejznámější novela Krambambuli (Krambambuli – Příběh loveckého psa) a román Das Gemeindekind (Obecní dítě, 1887) způsobily, že byly její povídky zařazeny mezi zásadní díla rakouské literatury. Skutečnost, že pocházela ze zámožné aristokratické rodiny, Marii Ebner Eschenbach nijak nebránila v tom, aby se zajímala o „malé lidi“. Ve svých povídkách psaných v duchu rakouského pozdního osvícenství líčí tato autorka především osudy příslušníků spodních vrstev a lidí stojících na okraji společnosti. V roce 1899 jí byl jako vůbec první ženě udělen Rakouský čestný odznak za vědu a umění.