PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE

Exil, návrat nebo nový začátek

Po osvobození Rakouska spojeneckými silami nesly hlavní břímě odklízecích a budovatelských prací takzvané Trümmerfrauen („sutinové ženy“), byť byla jejich role často idealizována. Jiné se pro svou vlast zase angažovaly v oblasti žurnalistiky a umění. Co se však týče vědomostí, síly a tvůrčí schopnosti, utrpělo Rakousko obrovské ztráty, neboť oficiálně nenabídlo mnoha významným ženám, které uprchly do zahraničí, možnost k návratu.

Marietta Blau jaderná fyzička (1894—1970)

„Žena, a ještě k tomu Židovka, to je prostě příliš.“ Právě tímto zdrcujícím výrokem administrativního úředníka Vídeňské univerzity byla zamítnuta žádost Marietty Blau o docenturu. Tato mladá absolventka přitom měla všechny předpoklady k tomu, aby nastoupila úspěšnou vědeckou kariéru. Překážky, se kterými se Marietta Blau během své profesní dráhy setkávala, a skutečnost, že se jí za jejího života nedostalo žádného uznání, jsou dokladem těžkého životního údělu řady nadaných výzkumných pracovnic její doby. Roku 1914 složila Marietta Blau maturitu s vyznamenáním na soukromém dívčím gymnáziu ve Vídni a začala studovat fyziku a matematiku. Po své promoci v roce 1919 našla uplatnění jako vědkyně ve Frankfurtu a v Berlíně, ale přesto se vrátila do Vídně a zadarmo tam pracovala v Ústavu fyziky. Zde se především podílela na průkopnickém vývoji fotografických metod zaměřených na detekci různých subatomárních částic. V roce 1938 byla kvůli svému židovskému původu nucena uprchnout. Díky doporučení Alberta Einsteina získala místo na Instituto Polytécnico Nacional (Technická univerzita) v Mexiko City. Roku 1944 se přestěhovala do USA a pokračovala ve své akademické činnosti na univerzitách v New Yorku, na Long Islandu a na Floridě. Dvakrát byla Erwinem Schrödingerem navržena na Nobelovu cenu za fyziku, avšak neúspěšně. Vzhledem k tomu, že byla po dlouhá léta vystavována vlivu radioaktivního záření, bylo její zdraví v té době již silně podlomeno. V roce 1960 se Marietta vrátila do Vídně, kde až do roku 1964 pokračovala, opět zadarmo, ve svém výzkumu v Ústavu pro výzkum radia. Roku 1962 jí Rakouská akademie věd udělila Cenu Erwina Schrödingera, za členku akademie ji však nepřijala. Marietta Blau zemřela v chudobě v roce 1970 ve Vídni na rakovinu.

Stella Kadmon divadelní ředitelka (1902—1989)

Po prvních angažmá v divadlech v Linci a v Moravské Ostravě navrhl rakouský kabaretista Fritz Grünbaum absolventce Reinhardtova semináře, aby zkusila též práci kabaretistky. Revue, kterou společně plánovali, se sice neuskutečnila, přesto však debutovala Stella Kadmon s Grünbaumovými písněmi v roce 1926 jako šansoniérka ve vídeňském kabaretu „Pavillon“ a vystupovala jakožto úspěšná umělkyně na kabaretních jevištích ve Vídni, v Mnichově, Berlíně a v Kolíně nad Rýnem. V roce 1931 otevřela jako spoluzakladatelka první vídeňský politický kabaret „Der liebe Augustin“ (Milý Augustin), který se nacházel v suterénu dodnes existující kavárny Café Prückl a tento kabaret vedla až do doby jeho zavření v roce 1938. Když moc v Rakousku převzali národní socialisté, byla Stella Kadmon kvůli židovskému původu nucena emigrovat. V Tel Avivu pak založila kabaret „Papillon“, v němž se hovořilo hebrejsky, a pořádala umělecké večery s písněmi a čteními, která byla vedena v němčině. Po svém návratu do Vídně se znovu ujala vedení kabaretu „Zum Lieben Augustin“, který byl mezitím díky Fritzu Eckhartovi znovu otevřen, a přeměnila jej na avantgardní divadlo. Inscenace hry Bertolta Brechta Furcht und Elend des dritten Reiches (Strach a bída třetí říše, 1948) zaznamenala velký úspěch a Kadmon na základě toho přejmenovala scénu na „Theater der Courage“ (Divadlo odvahy). Stella Kadmon vedla toto divadlo, jež udávalo směr vývoji malých jevištních forem v Rakousku, až do jeho zavření v roce 1981.

Hilde Spiel spisovatelka (1911—1990)

Po maturitě na dívčím gymnáziu, jehož zakladatelkou byla Eugenia Schwarzwald, studovala Hilde Spiel filosofii a v roce 1936 promovala. Ještě jako studentka vydala roku 1933 svůj první román Kati auf der Brücke (Kati na mostě), který představuje vyčerpávající pohled na lásku, a ve kterém prokázala, že prohlédla společností vykonstruovaný rozdíl mezi pohlavími. V roce 1936 se provdala za spisovatele Petera de Mendelssohna, s nímž kvůli antisemitské politice Rakouska odešla do exilu, konkrétně do Londýna.

V roce 1941 získala Hilde Spiel britské státní občanství, a psaní se začala věnovat profesně. Brzy se stala uznávanou novinářkou a autorkou esejí, které vydávala ve významných novinách, například v New Statesman, Die Welt nebo The Manchester Guardian. Po celý život ji trápilo, že má velmi málo času na literární tvorbu. Jako literární kritička však měla obrovský vliv: pomohla například prorazit takovým autorům, jakým byl Heimito von Doderer, a udržovala dlouholeté a bouřlivé vztahy s Eliasem Canettim a Friedrichem Torbergem. V roce 1963 se Hilde Spiel vrátila do Rakouska, kde její „oblíbený nepřítel“ Torberg překazil její zvolení za předsedkyni Rakouského PEN klubu. Na protest přešla Hilde do centra PEN klubu Spolkové republiky Německo, v němž se společně s Heinrichem Böllem angažovala ve výboru Writers in Prison Committee (Výbor pro vězněné spisovatele).

Minna Lachs pedagožka (1907—1993)

Během první světové války musela Minna Lachs se svou rodinou prchnout z rodného města Terebovlja (Halič), v němž se hovořilo několika jazyky, do Vídně. Zde studovala germanistiku, romanistiku, psychologii a pedagogiku a v roce 1931 obhájila dizertační práci zabývající se dějinami německých ghett. Po anšlusu Rakouska k Německu byla Minna Lachs nucena uprchnout. Společně se svým manželem a dvouměsíčním synem emigrovala nejprve do Curychu a posléze do New Yorku. V americkém exilu působila na soukromých školách, pořádala setkání s čteními a diskusemi a rozšiřovala si své pedagogické znalosti. V roce 1947 se vrátila do Vídně, kde se znovu začala věnovat pedagogické činnosti. Jakožto ředitelka dívčího gymnázia Mädchengymnasiums Haizingergasse (1954-1972) podporovala Minna Lachs moderní a liberální metody vzdělávání, a zároveň se snažila šířit povědomí o soudobé literatuře a zdůrazňovala význam politického vzdělávání. V roce 1956 se stala místopředsedkyní Rakouské komise UNESCO, v jejímž rámci působila jako předsedkyně Výboru pro vzdělání, a mohla tudíž uplatnit své rozsáhlé znalosti a dlouholeté zkušenosti z oblasti školství. Ve své antologii Und senden ihr Lied aus (A vysílají svou píseň, 1963) shromáždila básně sepsané rakouskými ženami od 12. století až do současnosti a rozhodující měrou tak přispěla ke znovuobjevení mnoha již zapomenutých rakouských lyrických básnířek.

Mira Lobe spisovatelka (1913—1995)

„Cožpak snad vůbec neexistuji?“ ptá se malý Ich‑bin‑ich (Já‑jsem‑já), nejznámější postavička dětských knih Miry Lobe, na začátku hledání vlastní identity. Toto hledání nakonec vede k následujícímu zjištění: „Jistě, že existuji: Já jsem já!“ Mira Lobe napsala téměř 100 knih pro děti a mládež, které byly přeloženy do více než 30 světových jazyků a kterým se dostalo bezpočtu ocenění. Vedle titulu Das kleine Ich‑bin‑ich (Malý Já‑jsem‑já), za který Lobe obdržela Rakouskou státní cenu za literaturu pro děti a mládež, znají děti po celém světě příběhy Die Omama im Apfelbaum (Babička v jabloni, 1965), Valerie und die Gute‑Nacht‑Schaukel (Valerie a houpačka na dobrou noc, 1981) nebo Die Geggis (Geggis, 1985). Studium germanistiky a dějin umění jí vzhledem k jejímu židovskému původu zůstalo v národně socialistickém Německu odepřeno. V roce 1936 emigrovala Mira do Tel Avivu, kde se v létě 1940 provdala za německého herce a režiséra Friedricha Lobeho. Začala také pracovat na knize pro děti psané v hebrejštině, která později vyšla i v němčině, a sice pod názvem Insu‑Pu: Die Insel der verlorenen Kinder (Insu‑Pu: Ostrov ztracených dětí). Angažmá, které přijal její manžel, nakonec zavedlo Miru Lobe do Vídně. Tam pak tato spisovatelka napsala většinu svých knih. Na více než 45 z nich při tom spolupracovala s ilustrátorkou Susi Weigel, jejíž obrázky dodaly knížkám nezaměnitelný charakter. Díky této vzájemné spolupráci udaly obě tvůrkyně, Lobe a Weigel, literatuře pro děti a mládež nový směr. Příběhy Miry Lobe mladým čtenářkám a čtenářům dodnes zprostředkovávají takové humanistické hodnoty, jako je pospolitost, spravedlnost, solidarita a pochopení pro slabé jedince a osoby nacházející se na okraji společnosti, a upozorňují na význam a nezbytnost osobní svobody, sebeuplatnění a kritiky autority.