POČÁTKY A TOUHA PO SVOBODĚ

Vzpoura žen v období biedermeieru

Udržovat rodinnou pohodu v privátní sféře – tak zněl kolem roku 1800 nejvyšší cíl měšťanské ženy. Její „pole působnosti“ se v podstatě omezovalo na domácnost a mateřství. Otázka, zda chtěla toto „poslání“ skutečně naplňovat, nebyla na pořadu dne, a tak pro ni byla účast na veřejném životě (o životě politickém ani nemluvě) prakticky nemyslitelná.

Leopoldina brazilská císařovna (1797—1826)

Maria Leopoldine Josepha Caroline Rakouská, dcera Františka I., prožila krátký život plný utrpení. I přesto, že strádala v bezútěšném a násilném manželství, sehrála neodmyslitelnou roli v osudu brazilského národa. V květnu 1817 byla per procurationem provdána za portugalského korunního prince Pedra z rodu Braganza, jehož rodina hledala útočiště před Napoleonem a jeho obsazením Portugalska v Brazílii. Sňatek osobně zařídil sám kníže Metternich a vyslal tehdy dvacetiletou Leopoldinu do Ria de Janeira, aby tam žila se svým chotěm na portugalském dvoře. Leopoldina tím sice splnila svou povinnost, jež jí byla určena jejím společenským původem, avšak mohla se jen velmi omezeně věnovat své opravdové vášni – vědeckému výzkumu. To jí ale nezabránilo v tom, aby do své nové země přivedla celou řadu vědců a aby prováděla, bylo‑li to jen trochu možné, svůj vlastní výzkum. Jakožto vysoce vzdělaná a inteligentní žena také působila jako poradkyně svého manžela v politických otázkách. Dokázala jej například přesvědčit, aby v roce 1822 vyhlásil nezávislost Brazílie na Portugalsku. Tento prozíravý tah nakonec vedl k tomu, že byl Pedro korunován na císaře Brazílie, Leopoldina se tudíž stala císařovnou. Její manželství se ale v následujících letech neslo ve znamení Pedrova násilnického chování a nevěry. Deset dnů poté, kdy potratila své osmé dítě, Leopoldina v roce 1826 zemřela, pravděpodobně na následky týrání. Dožít se svých 30. narozenin jí už nebylo dopřáno.

Ida Pfeiffer autorka cestopisů (1797—1858)

Ida Pfeiffer, rozená Reyer, začala rozvíjet své schopnosti až ve zralém věku. Většinu dětství strávila se svými pěti bratry a sdílela s nimi nejen jejich oblečení, ale i jejich zájmy. Po smrti otce se však její matka rozhodla, že bude svou dceru vychovávat a oblékat tak, jak se na tehdejší dobu slušelo. Ida však nikdy neztratila svou pevnou a zarputilou povahu. Její rozhodnost se znovu projevila až v době, kdy jí bylo něco málo přes 40 let, to znamená poté, kdy odešla od advokáta Marka Antona Pfeiffera, za kterého se ve svých 23 letech – spíše z pragmatických důvodů, než z nějaké citové přitažlivosti – provdala. Nad svůj dosavadní zaběhnutý život, jenž se odvíjel podle předem určeného vzorce, tak nadřadila své sny o cestování a bádání. V roce 1842 se Ida Pfeiffer vydala z Vídně na devítiměsíční cestu na Blízký východ. Po ní hned následovala její první cesta kolem světa. V letech 1846 až 1848 navštívila mimo jiné Brazílii, Chile, Tahiti, Indii a Čínu a přivezla z těchto zemí sbírku různých druhů hmyzu, rostlin a minerálů. Část této sbírky si lze ještě dnes prohlédnout v Přírodovědném muzeu ve Vídni. O tři roky později se Ida vydala prozkoumávat jižní Afriku, jihovýchodní Asii a Severní a Jižní Ameriku. Její poslední cesta, kterou uskutečnila v roce 1856, ji zavedla na Madagaskar. Zde onemocněla Udržovat rodinnou pohodu v privátní sféře – tak zněl kolem roku 1800 nejvyšší cíl měšťanské ženy. Její „pole působnosti“ se v podstatě omezovalo na domácnost a mateřství. Otázka, zda chtěla toto „poslání“ skutečně naplňovat, nebyla na pořadu dne, a tak pro ni byla účast na veřejném životě (o životě politickém ani nemluvě) prakticky nemyslitelná. Její manželství se ale v následujících letech neslo ve znamení Pedrova násilnického chování a nevěry. Deset dnů poté, kdy potratila své osmé dítě, Leopoldina v roce 1826 zemřela, pravděpodobně na následky týrání. Dožít se svých 30. narozenin jí už nebylo dopřáno. malárií a byla nucena se předčasně vrátit do Vídně. Brzy po svém návratu na následky této tropické nemoci zemřela. Ida Pfeiffer po sobě zanechala budoucím generacím velké množství cestopisů, které se setkávaly s velmi dobrým přijetím, a stala se tak pro mnoho lidí velkou inspirací. Na podnět Alexandera von Humboldta byla jako první žena přijata za členku společnosti Gesellschaft für Erdkunde zu Berlin (Berlínská zeměpisná společnost). Ida Pfeiffer se zapsala do historie jako žena, která se již v éře biedermeieru stala díky své odvaze a rozhodnosti příkladem emancipované světoběžnice.

Karoline von Perin průkopnice rakouského hnutí za práva žen (1806—1888)

Ve svých 24 letech se Karoline, dcera zámožné šlechtické rodiny z Vídně, provdala – jak určoval její společenský původ – za barona von Perin‑Gradensteina. Její manžel však zemřel velmi mladý, a tak musela jejich tři děti vychovávat sama. V roce 1845 navázala vztah s hudebním kritikem a zarytým zastáncem demokracie Alfredem Juliem Becherem. 21. srpna 1848 se ve Vídni konala první demonstrace dělnic vyvolaná dalším snížením jejich beztak již nízké mzdy. Následující demonstrace byla tvrdě potlačena Císařskou národní gardou – tento zákrok si vyžádal 18 mrtvých a téměř 300 zraněných. V reakci na tuto událost založila Karoline von Perin spolek Wiener demokratischer Frauenverein (Vídeňský demokratický spolek žen).

Během vídeňského říjnového povstání v roce 1848 uspořádala demonstraci před Říšským sněmem ve Vídni, načež musel být spolek rozpuštěn a paní von Perin a její druh byli zatčeni. Julius Becher byl podle stanného práva zastřelen, Karoline von Perin byla surově mučena policií a posléze musela bez majetku a bez dětí opustit Vídeň. V exilu v Mnichově sepsala pod názvem Ungedruckte Aufzeichnungen (Nezveřejněné zápisky) své paměti, ve kterých se od vídeňského povstání veřejně distancovala. Když získala povolení vrátit se zpět do vlasti, založila zde zprostředkovatelnu práce a stáhla se z veřejného života. Její demokratické a emancipační názory dalece předčily svou dobu. Toho, jak vyklíčilo a rozkvetlo semínko, které zasela, se však Karoline von Perin již nedožila.

Fanny von Arnstein hostitelka salonu a společnice (1758—1818)

O literárně hudebním salonu Franzisky „Fanny“ von Arnstein mluvil ve Vídni – především v době konání Vídeňského kongresu – snad každý. Salon byl veden ve stylu velkých berlínských a pařížských salonů a scházeli se v něm představitelé umělecké, diplomatické a politické elity. Nejznámější vídeňská hostitelka salonu té doby si své okolí získávala svým šarmem, pohostinností i svým uměním vést podnětnou a důvtipnou konverzaci. Mezi jejími hosty nechyběly takové osobnosti jako Madame de Staël, Wolfgang Amadeus Mozart, Wilhelm von Humboldt nebo vévoda z Wellingtonu. V roce 1776 se berlínská rodačka Fanny přestěhovala společně se svým manželem, vídeňským bankéřem Nathanem Arnsteinerem, do Vídně, kde se vzhledem ke své židovské víře setkávala s diskriminací a pohrdáním. Své náboženské vyznání ani svůj pruský původ však po celý svůj život nijak neskrývala, nýbrž naopak usilovala o to, aby se vztah mezi křesťany a židy zlepšil. Ačkoli sama nesepsala žádné vlastní literární dílo, byla vysoce sečtělá Fanny von Arnstein často zmiňována v textech svých vrstevníků. Jakožto velká mecenáška hudebního umění byla spoluzakladatelkou společnosti Gesellschaft der Musikfreunde (Společnost přátel hudby) a její salon byl vzorem vídeňské salonní kultury. Společně s dalšími hostitelkami salonů, jako byly například Rahel Varnhagen a Henriette Herz, Fanny von Arnstein významným způsobem přispěla k emancipaci a dalšímu vzdělávání žen, a to především žen židovských.

Therese Krones herečka a zpěvačka (1801—1830)

V osobě Therese Krones – které kritici v pozdější době neřekli jinak než jen Krones – měla scéna divadla Alt‑Wiener Volkstheater ve svých řadách skutečného miláčka publika. Jejím interpretacím divadelních postav se dostávalo té nejvyšší chvály, a její okouzlující šarm a troufalost spojená s naprosto trefným smyslem pro humor a komiku se staly předmětem zbožňování. Když jí bylo pět let, založil její otec se svou ženou a dvěma dětmi – Theresou a Josefem – kočovnou hereckou společnost, která se svými vystoupeními putovala po Moravě, západním Maďarsku a Dolních Rakousích. Když se vztah jejích rodičů – a spolu s ním tudíž i herecká společnost – rozpadl, přijala samotná Krones angažmá v Záhřebu, Štýrském Hradci a v Lublani, odkud byla v roce 1821 angažována do vídeňského divadla Leopoldstädter Theater. První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Svým výkonem v operách Adolfa Bäuerleho Aline a Lindane Krones publikum naprosto přesvědčila a stala se od té doby neodmyslitelnou představitelkou vídeňských scén. Její herecký kolega Ferdinand Raimund pro ni napsal roli postavy Mládí ve své hře Der Bauer als Millionär (Sedlák milionářem, 1827), se kterou posléze slavila svůj největší úspěch. Na popularitě jí neubrala ani skandální aférka s loupežným vrahem Severinem von Jaroszynski. V lednu 1830 odešla z divadla v Leopoldstadtu, aby účinkovala jako host v divadelní hře uváděné divadlem Theater an der Wien. Již po dvou měsících byla ale nucena své hostování ze zdravotních důvodů ukončit a koncem roku ve Vídni zemřela. Vzpomínky na její fascinující a troufalé herecké vystupování však přetrvávají dodnes.