ZA LIDSKOST A PROTI VÁLCE

Odboj v temných časech

Ještě i ve 30. letech 20. století byly ženy velmi často považovány za naivní, politicky nevzdělané a „neškodné“. Právě díky této skutečnosti však toho v rámci odboje proti národnímu socialismu někdy dokázaly více než jejich mužští spolubojovníci. Jestliže se však jednou dostaly do rukou gestapa, neexistovalo pro ně žádné slitování: zakoušely stejné násilí, mučení a teror jako muži. I přesto se velmi mnoho žen vědomě rozhodlo bojovat za lidskost, proti válce a za samostatné, neokupované Rakousko.

Irene Harand Světové hnutí proti rasové nenávisti a lidskému utrpení, držitelka ocenění „Spravedlivý mezi národy“ (1900—1975)

Již v době První Rakouské republiky si Irene Harand uvědomovala nebezpečí, která v důsledku neustále rostoucího antisemitismu a sílícího národně socialistického hnutí hrozila určitým částem rakouského obyvatelstva. V roce 1933 se jakožto skalní odpůrkyně nacistického režimu spolupodílela na založení Světového hnutí proti rasové nenávisti a lidskému utrpení, známého rovněž pod názvem „Hnutí Harandové“ (Harand‑Weltbewegung gegen Rassenhass und Menschennot). Ve své knize Sein Kampf – Antwort an Hitler (Jeho boj – odpověď Hitlerovi), kterou vydala v roce 1935 vlastním nákladem a která byla posléze přeložena také do angličtiny a francouzštiny, se pokusila vyvrátit antisemitské předsudky. Po anšlusu Rakouska k Německu v roce 1938 byla na její hlavu vypsána odměna a její spisy byly veřejně spáleny. Irene Harand se podařilo emigrovat do Velké Británie a později do USA, kde se angažovala v mnoha organizacích rakouských exulantů. Založila centrum Austrian American Center (Rakousko‑americké centrum) a stala se spoluzakladatelkou fóra Austrian Forum (Rakouské fórum), jež po skončení války zastupovalo zájmy umělců a spisovatelů, kteří se dostali do emigrace. Její památku dodnes připomíná bytový komplex Irene‑Harand‑Hof a náměstí Irene‑Harand‑Platz ve Vídni. Irene Harand byla památníkem Jad Vašem vyznamenána oceněním Spravedlivý mezi národy.

Margarete Schütte-Lihotzky architektka (1897—2000)

Když slavila Margarete Schütte‑Lihotzky v roce 1997 své 100. narozeniny, prohlásila, že v roce 1916 by si býval nikdo nepomyslel, že bude vůbec kdy nějaká žena pověřena tím, aby vyprojektovala dům. I přesto se však její matce podařilo přesvědčit rodinného přítele, jímž nebyl nikdo jiný než Gustav Klimt, aby pro mladou Grétu napsal doporučující dopis. Margarete se tak stala první ženou, která studovala architekturu na c.k. uměleckoprůmyslové škole. Velmi brzy si také uvědomila, že se funkčnost stane prvkem, jehož význam neustále poroste. Po první světové válce pracovala se svým mentorem Adolfem Loosem na projektu bytového domu pro válečné invalidy. V roce 1926 byla jako architektka povolána do Frankfurtu, aby zde navrhla byty pro pracující ženy. Její „frankfurtská kuchyně“, která skýtala úsporu místa a šetřila každý pohyb navíc, si jako předchůdkyně dnešních kuchyňských linek získala světovou slávu. V roce 1930 se Margarete Schütte‑Lihotzky odstěhovala společně svým manželem, architektem Schüttem, do Sovětského svazu. Tam oba pracovali na projektu města na jižním Uralu. Když v roce 1937 vypršela platnost jejího cestovního pasu, přesunul se manželský pár přes Londýn a Paříž do Istanbulu, kde Margarete vyučovala na akademii. Komunistický architekt Herbert Eichholzer zorganizoval hnutí proti nacistickému režimu a roku 1940 odcestoval společně s Schütte‑Lihotzky do Vídně. Po několika málo týdnech byli oba odhaleni a zajati. Eichholzer byl popraven a architektka byla poslána do věznice v bavorském Aichachu. Po válce Rakousko tuto komunistku a někdejší účastnici odboje bojkotovalo, a to bylo také důvodem, proč pokračovala ve své práci převážně v socialistických zemích. V její vlasti bylo její dílo veřejně uznáno až mnohem později.

Sestra Maria Restituta účastnice odboje (1894—1943)

Již ve věku 19 let vstoupila ševcovsk á dcera Helene Kafka do řádu františkánek a přijala jméno Maria Restituta. Ale ani nemocnice „Franziskanerinnen von der christlichen Liebe“ (Sestry františkánky křesťanské lásky) v Mödlingu, kde působila jako vrchní sestra chirurgického oddělení, nezůstala po anšlusu Rakouska ušetřena nacistické ideologie.

Sestra Restituta však odmítala odstranit z nemocničních pokojů krucifixy. Tato skutečnost a také to, že po nemocnici roznášela letáky s výzvou určenou „německé katolické mládeži“, měla zpečetit její osud. Lékař Dr. Stöhr, jenž byl věrným stoupencem nacismu, tuto zbožnou a všemi oblíbenou zdravotní sestru udal. Kancléřství národně socialistické strany chtělo vliv křesťanské církve „beze zbytku a s konečnou platností zlomit“ a domnívalo se, že musí přijít s nějakým výstražným příkladem. Maria Restituta byla tudíž na Popeleční středu roku 1942 na operačním sále zatčena a 30. května 1943 sťata. Až do posledního okamžiku dodávala svým spoluvězňům odvahu a poskytovala jim útěchu. V roce 1998 byla papežem Janem Pavlem II. prohlášena při jeho návštěvě Vídně za blahoslavenou.

Dorothea Neff herečka, držitelka ocenění „Spravedlivý mezi národy“ (1903—1986)

Dorothea Neff se narodila v roce 1903 v Mnichově, kde také vyrůstala. Svou jevištní kariéru nejprve absolvovala v různých německých městech, až nakonec přijala v roce 1939 stálé angažmá v divadle Wiener Volkstheater. Byla často obsazována do rolí klasických hrdinek a ukazovala v nich svou nebojácnost a odolnost vůči nelidskosti, mimo jiné především v soukromé sféře. I za cenu ohrožení své kariéry a vlastního života ukrývala ve svém bytě od září 1941 do dubna 1945 svou židovskou přítelkyni, návrhářku kostýmů Lilli Wolff, a zachránila ji tak před nacistickým režimem. Každodenní život obou žen se v této těžké době, kdy Lilli například podstoupila v nemocnici pod falešným jménem nezbytnou operaci nádoru, nesl ve znamení hladu, nemoci a neustálého strachu z odhalení. Zatímco Lilli Wolff se po skončení války vystěhovala do USA, Dorothea Neff zůstala ve Vídni a stala se miláčkem publika poválečného divadla. Jako „Die Neff“ dál hrála v divadlech Volkstheater, Burgtheater a Akademietheater a na jevišti se objevovala i poté, kdy v roce 1967 zcela oslepla. Roku 1979 byla památníkem Jad Vašem vyznamenána oceněním Spravedlivý mezi národy.

Ella Lingens lékařka, držitelka ocenění „Spravedlivý mezi národy“ (1908—2002)

V roce 1948 vyšla v Londýně kniha s názvem Prisoners of Fear (Vězni strachu). Jednalo se o memoáry vídeňské lékařky Elly Lingens, která v nich vylíčila peklo, jež se odehrávalo ve vyhlazovacím táboře Osvětim, a popsala snahy vězeňských lékařů, kteří se – téměř bez jakýchkoliv léků – pokoušeli dostat pod kontrolu šíření nakažlivých nemocí. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 poskytovala Ella ve Vídni společně se svým manželem Kurtem Lingensem pomoc židovským přátelům. Ukrývali cennosti, vzali k sobě domů jeden stíhaný pár a zajišťovali úkryty. Dříve než se jim podařilo prchnout do Švýcarska, byli prozrazeni udavačem. Manželům Lingensovým byl odebrán jejich tříletý syn a oba byli vzati do vazby ve vídeňském hlavním štábu gestapa. Kurt Lingens byl poslán do trestaneckého oddílu do Ruska a Ella Lingens byla v únoru 1943 převezena do Osvětimi. Pověsti o tomto táboře znala již z dřívějška, nicméně jim nevěřila, a nebyla proto vůbec připravena na to, co ji tam čekalo. „Ani ti, kteří to zažili, to nedokážou zcela pochopit,“ napsala Ella Lingens v závěru svých vzpomínek na koncentrační tábor. V roce 1980 byli manželé Lingensovi vyznamenáni památníkem Jad Vašem oceněním Spravedlivý mezi národy.