CESTA NA VEŘEJNOST A DO POLITIKY

Ženská hnutí kolem roku 1900

Až do začátku 20. století byla účast žen na veřejném politickém dění vyloučena. Ženy nesměly být členkami politických organizací a nebylo jim ani dovoleno se účastnit politických shromáždění. I přes tyto zákonem stanovené zákazy si však ženy vždy dokázaly najít možnost a způsob k tomu, aby mohly promluvit. Zakládaly vlastní spolky a byly natolik vytrvalé ve svém úsilí prolomit omezení daná rozdílným pohlavím, že mohly počátkem 20. století konečně začít sklízet první plody tohoto namáhavého boje.

Marianne Hainisch zakladatelka ženského hnutí (1839—1936)

Za to, že se z ženy průmyslníka a matky dvou dětí stala bojovnice za práva žen, vděčí Rakousko hospodářským následkům americké občanské války. Manžel jedné její přítelkyně se v důsledku krize amerického bavlnářského průmyslu dostal do bankrotu a těžce onemocněl. Tehdy se ukázalo, že je vzdělání dcer rodin z vyšší společnosti, které se zaměřovalo především na vytříbené a noblesní chování, zcela nepoužitelné, pokud šlo o to, jak uživit rodinu. „Najednou mi došlo, že měšťanské dívky přece musejí být připraveny na to, aby získaly výdělečnou práci,“ napsala Hainisch. „Hluboce mě to zasáhlo, a ještě ten den se ze mě stala bojovnice za pokrok žen.“ 12. března 1870 podala Hainisch u spolku Wiener Frauen‑Erwerbverein (Vídeňský spolek pro výdělečnou činnost žen) návrh na projednání „otázky vzdělávání žen“. Od té chvíle neúnavně bojovala za rovnoprávnost ve vzdělání. Když v roce 1893 založily Auguste Fickert, Rosa Mayreder a Marie Lang spolek Allgemeiner Österreichischer Frauenverein (Všeobecný rakouský ženský spolek), začala s nimi úzce spolupracovat, byť se ze strany státu nedočkala žádné podpory. Pomocí soukromých prostředků se jí nicméně v roce 1892 konečně podařilo otevřít první rakouské dívčí gymnázium. Roku 1902 sloučila Marianne Hainisch nejvýznamnější ženské spolky a založila svaz Bund österreichischer Frauenvereine (BÖFV) (Asociace rakouských ženských spolků). Neúnavně zde bojovala za hlasovací právo žen a stala se nástupkyní své přítelkyně, nositelky Nobelovy ceny za mír Berthy von Suttner, ve funkci předsedkyně mírové komise BÖFV. Po válce se v roce 1919 dočkala toho, že bylo konečně zavedeno všeobecné hlasovací právo žen, a o rok později i toho, že se její syn Michael stal prvním prezidentem Rakouské republiky. V roce 1929 založila Marianne Hainisch – již jako devadesátiletá – stranu Österreichische Frauenpartei (Rakouská strana žen). Přes veškeré pokrokové myšlenky zůstala tato bojovnice za ženská práva věrna ideálům manželství, mateřství a rodiny. Průkopnice ženského hnutí zemřela v roce 1936 ve Vídni, ve věku nedožitých 97 let.

Auguste Fickert učitelka, bojovnice za práva žen, sociální reformátorka (1855—1910)

Patnáct let po smrti Auguste Fickert vznikl výbor žen, jehož záměrem bylo uctít prostřednictvím vytvoření pomníku její památku. A to se také podařilo: její mramorová socha dnes stojí ve vídeňském parku Türkenschanzpark a představuje zde jedinou ženu, jež není královského původu. Nápis na podstavci zní: „Plna odvahy a průbojnosti obětovala svůj život vysokým ideálům.“ A činila to tak nekompromisně a výlučně, že jí nezbýval naprosto žádný čas na soukromý život. Rosa Mayreder vyzdvihla v nekrologu „obětavou horlivost“ a „nadšené přesvědčení“ své přítelkyně a spolubojovnice. Díky této energii se Auguste Fickert zařadila mezi ty představitelky své generace, které toho pro rakouské ženy učinily nejvíce. Působila jako učitelka a vedle toho se nepřetržitě dál vzdělávala a zabývala se vytvářením mezinárodní sítě. Pochopila, že většinu žen je nutno „probudit“ a vychovat je k tomu, aby si uvědomovaly své emancipované postavení. Významným prvkem tohoto procesu bylo právo žen na univerzitní studium, které se nakonec také podařilo prosadit. Její další klíčový požadavek „stejná mzda za stejnou práci“ nicméně splněn nebyl a není splněn dodnes.

Hildegard Burjan sociální politička a zakladatelka společenství Caritas Socialis (1883—1933)

Mnohých ze sociálních vymožeností rakouského státu, které jsou dnes považovány za naprosto samozřejmé, mohlo být dosaženo jen díky nasazení a iniciativě lidí, jako byla Hildegard Burjan. Hildegard, rozená Freund, vyrůstala v Berlíně a v Curychu, kde jako jedna z prvních žen studovala germanistiku
a filosofii. Po svém sňatku s Alexanderem Burjanem, jenž pocházel z Maďarska, se přestěhovala do Vídně a tam se začala zabývat tíživou situací, s níž se potýkaly rodiny dělníků. Zpočátku se zaměřovala především na boj proti dětské práci, avšak velkou pozornost věnovala také ženským právům. Roku 1912 založila spolek Verein christlicher Heimarbeiterinnen (Svaz křesťanských pracovnic v domácnosti) a v roce 1918 sdružila všechny ženské pracovní spolky do svazu Soziale Hilfe (Sociální pomoc). Cíle, které hlásala, zahrnovaly prosazení minimálních mezd, právní pomoc a finanční podporu v případě nemoci a nárok na pomoc v šestinedělí. Hildegard Burjan byla přesvědčena o tom, že „náležitý zájem o politiku patří k praktickému křesťanství“. A v souladu s tímto přesvědčením působila v letech 1918-1920 také jako politička. Poté, kdy byla povolána do vídeňské obecní rady, byla v roce 1919 zvolena první poslankyní nového rakouského Národního shromáždění za Křesťansko‑sociální stranu. 4. října téhož roku založila za pomoci spolkového kancléře Dr. Ignaze Seipela apoštolskou společnost sester Caritas Socialis, která jako obecně prospěšná organizace dodnes pomáhá osobám odkázaným na péči druhých a nemocným a sociálně slabým lidem.

Irma von Troll-Borostyáni spisovatelka a bojovnice za práva žen (1847—1912)

V nejdůležitějších d enících, k teré v ycházely v německém jazyce, byly ihned po smrti Irmy von Troll‑Borostyáni otištěny nekrology. Sociálnědemokratický list Salzburger Wacht ji uctil jako jednu „z nejlepších a nejšlechetnějších zástupkyň svého pohlaví a jako jednu z těch hrdinek ženské emancipace, jejichž jméno je známo daleko za hranicemi Rakouska“. Rosa Mayreder nechala v časopise Neues Frauenleben uveřejnit nekrolog následujícího znění: „… u hrobu ženy, která se trvale zasloužila o rozvoj rakouského ženského hnutí. Ženy, která prostřednictvím bezpočtu svých činů výrazně přispěla k šíření a uskutečňování myšlenky ženského hnutí. Pro Rakousko je velkou ctí, že Irma von Troll‑Borostyáni patřila k prvním ženám, které svými spisovatelskými díly přinutily širokou veřejnost k tomu, aby k problémům žen přistupovala vážně“. Díla této uctívané autorky se sice neřadila mezi bestsellery, avšak jejich vliv a účinek nelze nijak podceňovat. Její významná studie Die Mission unseres Jahrhunderts (Poslání našeho století), jež se zabývala tématem ženské otázky, byla vydána v roce 1878, tedy v době, kdy byla každá myšlenka týkající se emancipace stále ještě považována za chorobnou úchylku. Irma však díky své neústupnosti nikdy nepřestala dál odhodlaně bojovat ani psát. Stala se první ženou, která se v Rakousku odvážila zabývat se problémem prostituce a která důrazně požadovala „rovnost pohlaví“. Ve svých bojovných polemikách vyzývala ženy i muže k tomu, aby se zasazovali o společenské změny.