KONEC POUHÝM MÚZÁM

Aktivní role žen v životě i v umění

Celá staletí neměly ženy možnost stát se umělkyněmi. Oficiálním důvodem byla skutečnost, že se kresba a malba na uměleckých akademiích vyučovaly podle nahých modelů a že nebylo možné po ženě žádat, aby se dívala na nahá těla. Role ženy v umění se proto často omezovala na roli múzy. Říkalo se, že za každým velkým umělcem stojí silná žena, a dosti často tomu tak skutečně bylo. Teprve postupně začalo do obecného povědomí pronikat poznání, že i ženy mohou být velkými umělkyněmi.

Lina Loos herečka, fejetonistka (1882—1950)

Lina Loos byla herečka, kabaretistka, fejetonistka, spisovatelka a politicky angažovaná žena, a zároveň všemi uznávaná aktérka vídeňské umělecké scény a představitelka „kavárenské“ literatury. Vzdělání herečky se jí dostalo na konzervatoři a na akademii múzických umění. V letech 1902 až 1905 byla manželkou slavného muže – architekta Adolfa Loose. Avšak hrát po jeho boku roli pouhé múzy, to Lině Loos nestačilo. Od roku 1904 pravidelně přispívala do různých novin a časopisů, mezi nimi také do deníku Neues Wiener Tagblatt. Její herecká kariéra sice nebyla korunována žádnými velkolepými rolemi, i přesto ji však zavedla do Berlína či Mnichova a v letech následujících po rozvodu dokonce do Petrohradu a do USA. Odtamtud se ještě před vypuknutím první světové války vrátila do Vídně a do roku 1938 vystupovala mimo jiné na scénách divadel Raimundtheater a Volkstheater. Poté se věnovala především spisovatelské práci a stále intenzivněji se zapojovala do politického dění. Byla například místopředsedkyní svazu Bund demokratischer Frauen (Svaz demokratických žen) a stala se členkou rady Österreichischer Friedensrat (Rakouská mírová rada). V roce 1947 jí vyšla kniha Das Buch ohne Titel (Kniha bez názvu) – její první a za celý život jediná samostatná publikace. Svůj život prožila obklopena bezpočtem přátel, přítelkyň a obdivovatelů ze světa umění a kultury, mezi nimiž byli například Peter Altenberg, Egon Friedell, Franz Theodor Csokor, Arthur Schnitzler, Else Lasker‑Schüler a Berta Zuckerkandl.

Grete Wiesenthal tanečnice (1885—1970)

V tanečních kruzích je jméno Wiesenthal dodnes jednoznačně spojováno jednak s taneční skupinou sester Wiesenthalových a jednak s „technikou Grete‑Wiesenthal“ – tedy s tanečním stylem vycházejícím z rytmu vídeňského valčíku, jenž svými lehkými a vzletnými otočkami odporuje statickým prvkům klasického baletu. Stejně jako její sestry Elsa a Bertha studovala Grete nejprve klasický balet na baletní škole vídeňské Wiener Hofoper (Dvorní opera), kde již ve svých 17 letech vystupovala jako sólová tanečnice. Svým talentem na sebe upozornila i Gustava Mahlera, který ji vybral pro titulní roli v opeře La muette de Portici (Němá z Portici). I přes své úspěchy ve Dvorní opeře se Grete vydala na samostatnou dráhu a s obrovským úspěchem debutovala společně s oběma sestrami v kabaretu Fledermaus (Netopýr). Poté vystupovala jako host na scénách v Berlíně, Petrohradu, Budapešti a v Praze. Spolupráce s Maxem Reinhardtem jí brzy dopomohla ke slibné sólové kariéře. Od roku 1913 pak Grete rozšířila svůj repertoár o účinkování v němých filmech. Grete Wiesenthal založila a vedla vlastní baletní školu a v letech 1934 až 1951 vyučovala na Akademie für Musik und darstellende Kunst (Akademie hudby a dramatického umění) ve Vídni. Její vídeňský byt byl považován za jeden z posledních velkých salonů a v období Třetí říše se stal útočištěm odpůrců režimu.

Tina Blau malířka (1845—1916)

Umělecké ambice Tiny Blau vyrůstaly na úrodné půdě. Její otec ji od samého počátku podporoval a zajistil jí soukromé lekce u rakouského malíře Augusta Schaeffera. Schaeffer postřehl její lásku k přírodě a motivoval ji k tomu, aby malovala především krajiny. A krajinomalba byla nakonec také logickou volbou, jelikož ženám bylo v té době zapovězeno studovat malbu aktů, a tedy i získat akademické vzdělání.

V roce 1882 se Tina Blau zúčastnila První mezinárodní výstavy umění ve vídeňském domě umělců Wiener Künstlerhaus. Její obraz Frühling im Prater (Jaro v Prátru) tam vzbudil velkou senzaci. Malíř Hans Makart jej zvolil za nejlepší obraz výstavy. Ten byl posléze vystaven na Pařížském salonu a získal zde ocenění „Mention honorable“. Tina se v roce 1883 přestěhovala spolu se svým manželem do Mnichova a tam vyučovala na Damenakademie (Dámská akademie) krajinomalbu a malbu zátiší. Po smrti svého manžela podnikala dlouhé cesty, a nakonec se po desetileté nepřítomnosti vrátila zpět do Vídně, kde kromě jiného založila společně s Rosou Mayreder školu Kunstschule für Frauen und Mädchen (Umělecká škola pro ženy a dívky) a po další dvě desetiletí tuto školu řídila.

Hedy Lamarr herečka a vynálezkyně (1914—2000)

Hedy Lamarr – herečka, která se proslavila první nahou scénou v dosavadních dějinách filmu – byla ve 30. letech 20. století považována za nejkrásnější ženu světa. Tato rodačka z Vídně posléze proměnila svou slávu v hvězdnou kariéru v Hollywoodu a natočila zde přibližně 30 filmů pro společnost Metro‑Goldwyn‑Mayer. Nikdo netušil, že se ve svém volném čase věnuje vývoji bezdrátové technologie odolné proti odposlechu, která dodnes slouží jako základ amerického systému satelitní obrany a mobilního telefonování. Tento vynález byl tak geniální, že jí o něm filmoví producenti zakázali mluvit. Genialita totiž nebyla zrovna tou vlastností, kterou by měla vynikat filmová diva, jejímž jediným úkolem bylo být krásná. Koncem 50. let Hedy Lamarr (jež se do té doby stala matkou tří dětí) svou filmovou kariéru ukončila. Na konci jejího života se jí v USA i v Rakousku dostalo několikanásobného uznání za její hereckou práci i za její vynálezy. Na veřejnosti však již nikdy nevystoupila a převzít svá ocenění vždy vyslala svého syna.

Alma Mahler-Werfel hudební skladatelka a hostitelka salonu (1879—1964)

Alma Mahler‑Werfel se narodila do uměleckého světa, který také začala velmi brzy aktivně spoluutvářet. Prvním z mnoha mužů, kteří propadli jejímu kouzlu, byl Gustav Klimt. V roce 1902 se Alma provdala za o 20 let staršího skladatele a ředitele Dvorní opery Gustava Mahlera. Ten ale nechtěl, aby rozvíjela své schopnosti velmi nadané komponistky: „Jak si vlastně představuješ soužití manželů, kteří jsou oba skladateli? (…) Máš odteď jen jediný úkol: udělat mě šťastným.“ Třebaže se jejich manželský vztah neustále zhoršoval, zasvětila Alma Mahler svůj tehdejší život svému churavějícímu choti. Po jeho smrti v roce 1911 se však rychle vžila do role obletované vdovy a navázala vztah s mladým malířem Oskarem Kokoschkou. Nakonec se ale jejím manželem stal architekt Walter Gropius, protože s ním čekala dítě. Po dvou letech se nicméně nechala rozvést a v roce 1917 si vzala spisovatele Franze Werfela. Werfel byl – stejně jako Gustav Mahler – Žid, a přestože se u Almy Mahler‑Werfel opakovaně projevovaly antisemitské tendence, byla Werfelovi oporou a následovala jej do amerického exilu, kde v roce 1964 v New Yorku zemřela. O svou posmrtnou slávu se postarala sama: ve své autobiografii Mein Leben (Můj život) se stylizovala do nejžádanější ženy století.