VĚDA JE PRO ŽENY
Významné kroky ze stínu mužů
V dnešní době působí předsudky vůči vzdělávání žen absurdně, kolem roku 1900 však stále byly skutečností: dívky prý byly příliš povrchní, jejich přání studovat pramenilo z hysterie, ženský mozek nebyl pro učení uzpůsoben, ze vzdělaných žen se stávaly „mužatky“. V současné době činí podíl žen absolvujících maturitní zkoušku a univerzitní vzdělání necelých 60 %.
vědkyně v oboru fyziky (1878—1968)
Od roku 1896 existovala ve Vídni možnost
složit externí maturitu, která opravňovala
ke studiu na univerzitě. Lise Meitner
absolvovala tuto formu zkoušky dospělosti
roku 1901. Po ukončení všeobecného
vzdělání obhájila tato učitelka francouzštiny
v roce 1906 u Ludwiga Boltzmanna dizertační
práci na téma „Vedení tepla v nehomogenních
tělesech“. Poté odešla do Berlína, kde
se jako spolupracovnice chemika Otto Hahna
věnovala výzkumu. Svou práci byla nucena
vykonávat ve sklepní laboratoři, jelikož
vstup do ústavu jí byl – coby ženě – zakázán.
Nakonec se stala asistentkou Maxe Plancka, byť právě on zastával v minulosti názor, že „by bylo velkou chybou
(…) přijímat ženy k akademickému studiu“. Roku 1926 se Lise Meitner stala profesorkou jaderné fyziky. Jakožto
Židovce jí však bylo i přes přímluvu Maxe Plancka v roce 1933 zakázáno vyučovat. I ve svém stockholmském
exilu zůstala Lise Meitner v úzkém kontaktu s Otto Hahnem, vymyslela termín „jaderné štěpení“ a v roce 1939
publikovala výpočty energie, která se tímto štěpením uvolní. To vedlo k tomu, že byla tato pacifisticky smýšlející
výzkumnice po svržení první atomové bomby na Hirošimu považována v USA za „matku atomové bomby“ a byla
prohlášena „Ženou roku“ (Woman of the Year). Nobelovu cenu za chemii za objev jaderného štěpení však získal
v roce 1946 Otto Hahn. Lise Meitner byla za svůj život na Nobelovu cenu nominována celkem 47krát, její udělení jí
nicméně zůstalo odepřeno. V Rakousku však byla první ženou, která se stala členkou přírodovědné sekce Rakouské
akademie věd.
Marie Jahoda
vědkyně v oboru sociálních věd (1907—2001)
Marie Jahoda se narodila ve Vídni do rodiny asimilovaných
Židů. V roce 1926 začala studovat v nově
založené škole Pädagogisches Institut der Stadt
Wien (Pedagogickém ústavu města Vídně) obor učitelství
na obecné škole a zároveň se zapsala na univerzitu,
kde studovala psychologii a filozofii. Začátkem
třicátých let vyučovala na různých vídeňských
školách. Poté, co byla z antisemitských důvodů jako
učitelka propuštěna, se začala stále silněji angažovat
v politice a v sociálních vědách. Studie Die
Arbeitslosen von Marienthal (Nezaměstnaní z Marienthalu
– 1933), kterou vydala společně se svým
manželem Paulem Lazarsfeldem a s Hansem Zeiselem,
jí vynesla světovou slávu. Detailním pozorováním
a dotazováním se 478 rodin bylo prokázáno,
že dlouhodobá nezaměstnanost nevede ani tak
k revoltě, jako spíše k rezignaci a ke ztrátě sebeúcty. V listopadu 1936 byla Marie Jahoda nařčena
z revolučního socialismu a v následném procesu
odsouzena ke třem měsícům vězení a k jednomu
roku ochranné vazby. Po mohutných mezinárodních
protestech (studie „Marienthal“ byla přeložena
do mnoha jazyků a vyvolala celosvětovou odezvu)
byla Marie Jahoda z vazby předčasně propuštěna.
Během 24 hodin pak Rakousko opustila. Nejprve
odešla do Velké Británie a posléze, v roce 1945,
do USA, kde byla roku 1949 jmenována profesorkou
sociální psychologie na New York University.
V roce 1958 se vrátila do Velké Británie a tam byla
roku 1965 jako první žena‑profesorka
v dějinách
britských sociálních věd pověřena na University of
Sussex založením katedry sociální psychologie. Pozvání
k návratu do Rakouska Marie Jahoda nikdy
neobdržela.
Elise Richter romanistka a univerzitní profesorka (1865—1943)
V roce 1897 složila Elise Richter jako první žena v Rakousku‑Uhersku maturitu na Akademisches Gymnasium (Akademické gymnázium) ve Vídni, a ještě v témže roce se přihlásila na univerzitu, aby tam studovala romanistiku, všeobecnou lingvistiku, klasickou filologii a germanistiku. Byla rovněž první ženou, která se habilitovala na Universität Wien (Vídeňská univerzita, 1907), a posléze také první mimořádnou univerzitní profesorkou v Rakousku. O získání titulu řádné profesorky však usilovala marně. Kromě toho, že se věnovala výuce a výzkumné činnosti, založila Elise Richter v roce 1922 spolek Verband der akademischen Frauen Österreichs (Spolek rakouských akademiček) a do roku 1930 byla jeho předsedkyní. Pravidelně publikovala a od roku 1928 působila jako vedoucí Fonetického ústavu Vídeňské univerzity. I přesto však musela celý svůj život čelit odporu (a to i z akademických kruhů) a bojovat za své uznání. Antisemitské postihy po anšlusu Rakouska nacistickým Německem znamenaly pro Elisu Richter konec její akademické dráhy. Bylo jí odňato oprávnění vést výuku a byla – společně se svou sestrou Helene – deportována do terezínského ghetta. Tam obě sestry zemřely. Život a práci Elise Richter dodnes připomíná sál v hlavní budově Vídeňské univerzity, jenž nese její jméno, a ocenění, které uděluje Deutscher Romanistenverband (Německé sdružení romanistů) a které je věnováno její památce.
Käthe Leichter socioložka a sociálně demokratická politička (1895—1942)
Přínos Käthe Leichter pro rozvoj sociálně demokratického hnutí v Rakousku nelze dostatečně vyzdvihnout. Svou široce zaměřenou politickou a žurnalistickou činnost vykonávala tato žena až do svého zatčení, k němuž došlo koncem května 1938, a činila tak jednak oficiálně a jednak v rámci podzemních aktivit. Poté, kdy si prostřednictvím žaloby vymohla v roce 1914 své přijetí ke studiu politických věd na Vídeňské univerzitě, musela závěrečné zkoušky nakonec skládat v Heidelbergu. V roce 1918 promovala s vyznamenáním u Maxe Webera a vzápětí se vrátila do Vídně, kde se seznámila se svým budoucím chotěm, novinářem Otto Leichterem. Stala se členkou strany Sozialdemokratische Arbeiterpartei (Sociálně demokratická strana dělnická), v níž v letech 1919 až 1934 vykonávala funkci místopředsedkyně a zároveň odpovídala za záležitosti v oblasti vzdělávání a práce žen v rámci vídeňské místní organizace. Roku 1925 byla pověřena založením ženského odboru ve Wiener Arbeiterkammer (Vídeňská dělnická komora). Käthe a Otto Leichterovi museli v důsledku represí za Dollfussovy vlády odejít do ilegality a stali se spoluzakladateli organizace Revolutionäre Sozialisten Österreichs (Revoluční socialisté Rakouska). Kvůli své politické činnosti byla rodina Leichterových v roce 1938 nucena uprchnout do USA, což se ale nakonec podařilo jen otci a oběma synům. Käthe Leichter byla zatčena a uvězněna gestapem a roku 1940 byla deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. O dva roky později se v psychiatrické léčebně v Bernburgu nad Sálou stala obětí národně socialistického programu eutanazie.